Jak dlouho provozujete ordinaci v Městské poliklinice Otrokovice?

Teď v červenci jsou to už dva roky, co jsem si zde otevřela ordinaci. Předtím jsem  působila v Psychosociálním centru v Přerově jako ambulantní psychiatr. Ale pak nastala možnost osamostatnit se a otevřít si vlastní ambulanci, takže jsem využila příležitost a šla do Otrokovic.

Proč jste si vybrala zrovna otrokovickou polikliniku?

Vzhledem k tomu, že bydlím u Přerova, mají Otrokovice pro mě skvělou dojezdovou vzdálenost. Mám zde veškeré potřebné zázemí pro svou práci a poliklinika je dobře dostupná i pro pacienty.

Jací pacienti přicházejí k vám do ordinace?

Jsou to lidé různých věkových kategorií od adolescentů až po seniory, které trápí například úzkostné a spánkové poruchy, deprese, ale i různé druhy závislostí. U seniorské klientely, na kterou se specializuji, jsou to pak i demence.

Mohou k vám přijít lidé i bez žádanky?

Ano. Přijímám pacienty jak s žádankou od praktických lékařů, tak i bez ní.

Kolik máte v současné době v evidenci pacientů?

Aktuálně je jich necelých 900 a jsou to lidé nejenom z okolí Otrokovic a Zlína, ale i Uherskohradišťska a také Hodonínska, kde je aktuálně psychiatrů velký nedostatek.

Dříve se hodně lidé styděli vyhledat pomoc psychiatra. Jak je tomu dnes, změnilo se něco?

Já si myslím, že se to za posledních dvacet let hodně změnilo. Především se udělalo  hodně práce v destigmatizaci psychiatrie jako takové. Takže teď už určitě není žádná ostuda vyhledat pomoc psychiatra, naopak lidé jsou schopni o tom mluvit a dokonce i starší generace, která to tak dříve hodně vnímala.

Hovoří se o tom, že během covidové doby začala hodně lidí trápit celá řada psychických potíží. Projevilo se to i ve vaší ordinaci?

Ano, projevilo a rozdělila bych je do dvou skupin. Tu první tvoří pacienti, kterým se po překonání onemocnění objevily nějaké psychické problémy. Zde jednoznačně vedou poruchy spánku a úzkostné stavy. Do té druhé skupiny spadají pacienti, u nichž se projevily následky dlouhodobého lockdownu. Tu tvoří v drtivé většině mladí lidé a studenti, kteří strádali dlouhodobou ztrátou sociálního kontaktu a sociální izolací. U nich se to projevilo úzkostmi, depresemi, sebepoškozováním se i poruchami spánku. A to je něco, co mě poměrně hodně trápí, protože já sama mám děti v jejich věku a bolí mě, když vidím, kam ta situace až může vyústit.

Je u nich léčba úspěšná?

Myslím si, že ano, protože pomoci se dá každému, kdo si chce nechat pomoci. Ale neříkám, že to jde ze dne na den. A mnohdy je zapotřebí i spolupráce psychologa, k němuž pak ještě pacient dochází na psychoterapii.

Teď jste mi nahrála na mou další otázku. Spousta lidí ještě stále netuší, jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem. Mohla byste to specifikovat?

Psychiatr je lékař s medicínským vzděláním, který udělá základní diagnostiku duševní poruchy a může předepisovat léky. Psycholog má vzdělání filozofické a ve specializaci klinického psychologa jednak dělá „jemnější“ testovou diagnostiku psychických poruch na vyžádání psychiatra a pak vykonává psychoterapii vesměs pro pacienty, kteří mají vztahové problémy. Často probíhá terapie u pacienta souběžně u psychiatra i psychologa.

Vaší specializací je také gerontopsychiatrie. Co nejvíce trápí lidi staršího věku?

Lidi nad 65 let trápí celá řada duševních poruch a nejsou to jenom demence, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mnohem častější diagnózou v tomto věku je deprese, mnohokrát ale nepoznaná. Ta se často projevuje například i poruchami paměti a také tělesnými příznaky, například poruchami zažívání, nechutí k jídlu, ale také nevysvětlitelnou dušností, srdečními problémy nebo chronickými bolestmi. Takže zprvu lidé obcházejí různá vyšetření a až teprve poté, kdy není zjištěný žádný objektivní nález, bývají odesláni k psychiatrovi. A kromě depresí trápí velmi často seniory poruchy spánku, anebo závislost na různých lécích – nejčastěji jsou to léky na spaní a léky na bolest.

Jaká je spolupráce se seniory?

Musím říci, že velice dobrá, protože jsou motivováni i svou rodinou, která se jim snaží pomoci. A to je hodně důležité, protože velká část naší spolupráce se odehrává i s rodinnými příslušníky.

Asi nejvíce diskutovaným tématem je Alzheimerova nemoc. Existují nějaké prvotní příznaky této nemoci?

Velmi často se jako první objeví poruchy krátkodobé paměti, špatná orientace v času a prostoru, potíže se soustředěním, potíže se slovním vyjadřováním (ztrácejí se slova, pojmy), ale i obtížné ovládání emocí, výkyvy nálad, podrážděnost, ale taky problémy s jindy běžnými činnosti, například člověk najednou neumí zapnout pračku nebo televizi. A jakmile to začne lidem dělat problém v běžném životě, je vhodné si požádat o vyšetření.

Čemu přikládáte nárůst pacientů, kterým je diagnostikována Alzheimerova nemoc?

Dalo by se říci, že jde o civilizační nemoc, ale je to dáno tím, že se lidé dožívají mnohem vyššího věku než dříve. A riziko vzniku této nemoci se postupně s věkem zvyšuje. Například u věkové kategorie nad 80 let statistika uvádí výskyt demence až u třetiny lidí, u lidí nad 90 let je to dokonce v padesáti procentech populace. To neznamená, že by tato nemoc předtím neexistovala. Dříve však bydleli lidé ve vícegeneračních domácnostech, takže se o své staré příbuzné postarali a zajistili jim vše potřebné. Dnes mám velkou část pacientů z měst, kde žijí sami a jejichž příbuzní bydlí daleko, mnohdy i mimo republiku. A pak je problém zajistit jejich další péči.

Udělala nějak medicína pokrok v léčbě Alzheimerovy nemoci? 

Bohužel musím říct, že doposud nemáme žádný lék, který by dokázal tuto nemoc zastavit a vyléčit ji. K dispozici máme léky, které pouze dokáží částečně zbrzdit její postup. Ve výzkumu je celá řada léků, ale zatím v rukou nemáme nic, co by tuto nemoc vyléčilo. Co však máme k dispozici, je poměrně přesná diagnostika, díky níž lze tuto nemoc odhalit například i deset let předtím, než naplno propukne /zatím se tomu však věnují pouze pracoviště ve velkých nemocnicích – Brno, Praha/.

Existuje nějaká prevence, jak oddálit vznik této nemoci?

To, co funguje u všech jiných „civilizačních“ chorob. Tedy starat se o své zdraví. Jíst zdravou stravu – středomořskou stravu s dostatkem omega 3 mastných kyselin, držet si stabilní hmotnost, pravidelně se hýbat a mít v normě krevní hladinu cukru, tuků, cholesterolu. A co je důležité, to je mentální aktivita – trénink paměti. Spoustě pacientů říkám, aby se udrželi v pracovním procesu, dokud to jde a dokud mají sílu. Protože vypadnutí z pracovního procesu znamená zrychlení stárnutí. A i v době důchodu by se lidé neměli bránit učit se novým věcem.

Stalo se vám, že byste si sama při práci nevěděla rady?

Samozřejmě, někdy přicházejí situace, kdy u pacienta třeba nezabírají léky, jeho stav se nelepší navzdory adekvátní léčbě, a to je frustrující pro obě strany. Takže se nestydím zavolat kolegům a požádat si o pomoc.

Jste naopak na nějakou svou pracovní zkušenost hrdá?

To jsou momenty, kdy se mi podaří vrátit člověka do běžného života, například z depresí nebo psychóz, které se nám podařilo včas zachytit a zaléčit. A z té seniorské kategorie jsou to právě ty skryté deprese, které se na první pohled tváří třeba jako demence, ale když se je povede odhalit, správně zaléčit, tak takový člověk vám doslova rozkvete před očima. Prostě jsem hrdá na každý takový úspěch.